Category Archives: Vzpomínky na Alpy

Vzpomínky na Alpy #2: Silvestr v Passo Tonale

Blížil se konec roku 2007 a naše rodina začala diskutovat o lyžařském zájezdu do Alp a to rovnou ve velkém stylu – na Silvestra. Spolu s námi měla ještě jet rodina známých z Prahy, takže jsme hledali místo, které by se líbilo všem a kde by byla lyžovačka ideální. Oko padlo na velmi známé středisko Passo Tonale, které je známé především svou “nekonečnou” zásobou sněhu (mimochodem, nyní jsou tam přes čtyři metry sněhu!). Vše se tedy zařídilo a vyjeli jsme.

Po příjezdu na místo (no, spíše už při jízdě tam :D) jsme zjistili jednu vtipnou věc – mladšímu bráchovi (kterému byl v té době rok a půl) jsme zapomněli vzít boty. Ne lyžařské (ty jsme měli! :)), ale klasické boty. Jakmile jsme tedy zaparkovali u hotelu, vydali jsme se vstříc obchodu s obuví a úspěšně je sehnali. 😀 Poté jsme se šli ubytovat do hotelu (který se nacházel pouhých 50m od sjezdovky a lanovky) a čekali na další den, konkrétně na první lyžařský den našeho zájezdu. Mimochodem, sjezdovky a lanovky je jedna věc, kterou bych tomuto středisku vytkl: Spousta jich je totiž pouze na jedné stěně (viz. skimapa níže) a variabilita tedy není příliš velká. To ale kompenzuje areál Ponte di Legno, na který je tento skiareál napojený.

Ráno jsme vyřešili skipasy a vydali se vstříc horských masivům ve výšce dvou až tří kilometrů. Pamatuji si, že jsem byl naprosto uchvácený kvalitou sněhu, který byl jen a pouze přírodní a parádně upravený a to kompletně bez technického sněhu (ten jakoby zde ani neexistoval). Byl to tedy krásný, jemný prašan, který každý lyžař k životu potřebuje. 🙂

Další den (ano, Silvestr) jsme opět lyžovali (kdo by to byl řekl, že? :D) a když jsme se s bráchou (starším) z lyžování vraceli zpátky na hotel, stala se další vtipná věc: Rodiče už byli v hotelu, ale vchodové dveře byli zamčené a my je neměli jak upozornit na to, že potřebujeme klíče. 😀 Brácha se tedy rozhodl, že je upozorní vhozením své rukavice do okna jejich pokoje. Rukavici hodil úspešně… do jiného okna 😀 Nakonec jsme se však dostali dovnitř (nicméně si už nepamatuji jak :D) a připravili se na silvestrovský večer.

Silvestr jsme strávili převážně v hotelové restauraci, poté jsme šli ven a zakončili tak náš lyžařský zájezd. Hodnotit toto středisko je pro mě celkem těžké a to hlavně kvůli tomu, že si pamatuji víceméně jen útržky 😀 Rozhodně bych ho ale doporučil kvůli sněhové nadílce, takže pro milovníky prašanu je Passo Tonale povinnost 🙂

Středisko Passo Tonale je spojené se střediskem Ponte di Legno (vpravo).

Vzpomínky na Alpy #1: Zell Am See / Kaprun

Dnes jsem si tak procházel jednotlivá lyžařská střediska, až jsem narazil na vyhlášené středisko Zell Am See, kde jsem byl téměř před třemi lety. V tu chvíli jsem začal vzpomínat, jaké to tam bylo a napadlo mě, že bych se s vámi mohl o tyto vzpomínky podělit. Tím také startuji nový “občasník”, ve kterém budu vzpomínat na mnou navštívená alpská střediska.

Vše začalo na konci roku 2010, kdy jsme se domlouvali spolu s rodinou mého strejdy na dalším (jezdili jsme téměř každý rok) zájezdu do zasněžených Alp. Po dlouhém dvoutýdenním každodenním řešení cestovky, střediska a státu jsme dospěli v jedno známé, rakouské místečko s bydlením přímo u jezera – Zell Am See, kde jsme měli strávit čisté tři dny lyžováním.

V sobotu před odjezdem jsem začal balit. Jako vždy jsem nejdříve zabalil lyžařské vybavení a až pak klasické potřeby, jako například notebook na večerní filmy a podobně. Jakmile jsem zabalil, šel jsem spát a těšil se na odjezd další den, v neděli – 13.2.2011 (datum jsem zjistil z bráchových fotek :D). Odjezd byl – jako vždy – brzo ráno, tzn. povinnost sedět v autě byla už v sedm hodin, ale to určitě spousta lidí, co jezdí na hory, zná. Naložili jsme věci, nasedli do auta, já si nasadil sluchátka a vydali jsme se na sedm a půl hodiny dlouhou cestu, jejíž cílem byly rakouské Alpy.
Zastávka byla jediná a to na hranicích ČR, kde jsme se na jedné benzínce sešli s rodinou strejdy, vyřešili nejrychlejší cestu a jelo se dál.

Příjezd na místo (jednalo se o apartmány Grinzing) byl okolo čtvrté odpoledne a tak jsme jen došli na pokoj, vytáhli set na Poker a společně se dali do hry. Poté jsme ještě zašli na obhlídku jezera a to bylo pro “příjezdový den” všechno. Další den to všechno vypuklo.

Další den jsme vstali v sedm hodin ráno, jen abychom byli co nejdříve na hoře Schmittenhöhe. Přijeli jsme tedy na začátek střediska – které bylo vzdáleno cca 1,5km od apartmánu – vyřešili skipasy, nasadili lyže a kabinkou se vydali vstříc zasněženým svahům. Po výstupu z kabinky jsme se nadechli mírně řídčího vzduchu, podívali se do mapy a začali jsme vytvářet čerstvé stopy na sjezdovce. To, co jsem ten den zažil, byla jednoduše řečeno euforie, kterou jsem dlouho nezažil. Bylo to něco, co prostě na českých horách nenajdete.

Pamatuju si, že se vždycky lyžovalo až do úplného konce. Podle článků, které znám, vím, že se to nedoporučuje a ani nemá, ale dobrovolně zanechat lyžování na takovýchto svazích? Ne, díky 😀 První dva dny jsme tedy projezdili Schmittenhöhe skrz naskrz a poslední den jsme se dali na Kaprun – ledovec, který je vzdálený necelé 4km od apartmánu. Sedli jsme do kabinky a to byla vlastně první věc, která mě na Kaprunu upoutala – kabinka jela totiž nahoru neuvěřitelných 8 minut (ano, je to hodně :D) a to kvůli tomu, že jsme se museli dostat z necelých 1000m až do výšky tří kilometrů.

Po příjezdu nahoru jsme si sjeli jednodušší, čevenou trasu a následně jsme se vydali na freeride sjezdovku, kde se před námi otevřel přenádherný prostor plný prašanu (viz. následující fotka a ano, to jsou moje lyže :D). Po příjezdu dolů nám s bráchou bylo rodiči řečeno, že jsme blázni, když jezdíme na neoznačených sjezdovkách. Podotýkám ovšem, že označená byla 😀 Každopádně jsem to ani moc neřešil, protože to stálo za to!

100_0236

“Otevřel se před námi přenádherný prostor plný prašanu.”

Tímto dnem jsme se však museli s rakouskými alpami rozloučit a další den nás čekala cesta domů. Cestou zpět jsem nejdřív probíral na notebooku mnou nafocené fotky (vše foceno mobilem, zapoměl jsem si vzít kompakt :D) a následně si pustil mé oblíbené Star Wars. Kolem nás ubíhala krajina přenádherných a obrovských hor, pod kterými jsem si připadal opravdu malý. Usmál jsem se a řekl jsem si pro sebe: “Kvůli tomuhle stojí za to žít.” 🙂