Category Archives: Reporty

Krkonoše – report z českých majestátů

Po týdnu se opět vracím do reality všedního dne a v době, kdy tenhle příspěvek čtete, už velice pravděpodobně budu na cestě domů, nebo také dost možná už doma.

Často se říká, že něco krásného jednou končí, aby něco ještě lepšího mohlo zase začít. Tento týden jsme opět s rodinou lyžovali až do úplného konce, ostatně jako vždy, když je ta možnost. No, už vás nebudu zdržovat počátečními myšlenkami a vrhneme se rovnou na to, co se tenhle týden dělo.

Mimochodem, ještě dvě menší informace: Pod každým střediskem se také můžete podívat na reporty psané mnou vždy z aktuálního dne na portálu snow.cz včetně odkazu na trackovanou trasu, fotogalerii naleznete na mém FB.

Den nultý (sobota) – Paseky nás vítají

Vzhledem k tomu, že jsou Paseky oproti třeba loňské Folgarii podstatně blíže (ještě aby ne :D), mohli jsme si vklidu v den odjezdu přispat. Dopoledne jsme tedy zabalili a přibližně ve dvě hodiny odpoledne jsme vyrazili na 120km dlouho cestu vstříc českým Krkonoším.

Okolo čtvrté hodiny odpolední jsme dorazili na ono místo – Paseky nad Jizerou. Zde jsme chvíli boudili, než jsme konečně narazili na chatu s výstižným názvem “Na Planýrce”. Chata byla totiž na krásné plošině, ze které byl nádherný výhled na celé Krkonoše. Mimochodem, bylo odsud samozřejmě krásně viditelné i středisko Rokytnice nad Jizerou, ale o něm “zítra”. Ten den už nás mnoho nečekalo, tak jsme uzavřeli tento příjezdový den a těšili se na první lyžovačku.

Den první (neděle) – Rokytnice nad Jizerou

Ráno jsme vstali, došli si na snídani (ano, poprvé za dlouhou dobu jsme měli polopenzi :D) a hned potom jsme se rovnou šli chystat na lyže. Zhruba po půlhodince jsme vyrazili na cca 3km vzdálené středisko často přezdívané jako “české Alpy”. Ještě menší vsuvka – nebudu zde u středisek rozepisovat technické záležitosti, ty si můžete přečist v odkazu pod každým dnem.

Středisko bylo vskutku obří, myšleno na české poměry. Kromě velké fronty na samotnou Lysou horu jsme si lyžovačku vcelku užili, nicméně hodilo by se rozhodně víc přírodního sněhu, respektive alespoň nějaký 😀

Onu nejdelší sjezdovku v ČR jsme také několikrát sjeli a byla opravdu dlouhá, nicméně jestli vážně 3.2km? To nevím, vůči tomu jsem byl mírně skeptický 😀

Po dnu lyžování jsme opět dorazili na Planýrku a uzavřeli tak první den lyžovačky na českých horách.

Detaily reportu najdete zde, první část trackované trasy najdete zde, druhou najdete zde.

Den druhý (pondělí) – Překvapením jménem “Paseky nad Jizerou”

Na druhý den lyžování jsme vyrazili do střediska, které už podle prvního zběžného zhlédnutí mapy mělo být menší, co se rozlohy týče.

Po příjezdu na místo se nám otevřel výhled na původně dve střediska spojená v jedno. Po prvotních přípravách jsme vyrazili na sedačku a nechali se vyvézt na vrchol, který byl ve výšce cca 850m. Odtud jsme jako první sjezdovku vyzkoušeli červenou a musím říct, že jsem byl neuvěřitelně nadšený. Výtečně upravený sníh a spousta místa zapříčinila, že jsem si sjezdovku mohl s obrovským nadšením sjet. Tuto červenou jsem poté vyzkoušel ještě několikrát, zajímavostí je, že jsem na této sjezdovce překonal svůj rychlostní rekord (viz. trackovaná trasa).

Jednoznačně se jednalo o obrovské překvapení, co se střediska týče.

Detaily reportu najdete zde, trackovanou trasu najdete zde.

Den třetí (úterý) – Tanvaldský Špičák, podruhé

Jak už titulek napovídá, není to poprvé, co jsme toto středisko navštívili. Naposledy předtím to bylo cca před dvěma lety, tehdy jsem byl ze střediska nadšený, měl jsem tedy vysoká očekávání, navíc, když jsem věděl, že ve středisku otevřeli úplně novou, červenomodrou sjezdovku na západní straně Špičáku.

Lyžovačka opět opravdu stála za to, jedinou výtku bych měl snad na vyšší zalidněnost, což se ale při jarních prázdninách dalo čekat.

Třešničkou na dortu byl měřený slalom (který byl mimochodem také v Pasekách), který jsme s oběma bráchy několikrát sjeli a přirozeně si porovnávali rekordy.

Již zmiňovaná červenomodrá sjezdovka bohužel ještě nemá zavedený systém umělého zasněžování, jízda to byla tedy víceméně mezi kameny.

Detaily reportu najdete zde, trackovanou trasu najdete zde.

Den čtvrtý (středa) – Harrachov na závěr

Závěrečný Harrachov se bohužel moc nevyvedl. Největším problémem byla určitě zalidněnost, která byla obří. Ano, obři, myšleno až tak velká, že jste měli štěstí, když jste se na sjezdovce nemuseli cca 5 metrů sjezdu nikomu vyhýbat. Byl to tedy ve výsledku takový “nechtěný slalom”.

Další věci bylo počasí – ten den byl totiž jediný mlhavý den z naší návštěvy středisek a “mlíko” bylo tak silné, že nebylo vidět dál než na pár metrů. To bylo v kombinaci se zalidněností opravdu… nedobré? špatné? zlé? Nějak nemůžu najít to správné slovo… 😀

Nicméně sníh, ač zmrzlý, tak byl celkem fajnově sjízdný, rozhodně tedy nemohu říci, že by to tu bylo vyloženě špatné.

Detaily reportu najdete zde, trackovanou trasu najdete zde.

Den pátý (čtvrtek) – Návrat do známých koutů maloměsta

Původně se takhle měl jmenovat celý tenhle report, jenže kvůli jednotnosti s reportem z Folgarie jsem se rozhodl název změnit.

Obecně jsem si lyžovačku určitě užil, ale kdybych řekl, že to byla událost na úrovni Alp, bohužel by to nebyla pravda, s čímž jsem ale tak nějak dopředu počítal. Příští rok však skutečně do Alp míříme a velmi, opravdu velmi pravděpodobně se minimálně příště do Čech na jarní prázdniny (či vánoční, nevím, kdy pojedeme :D) nepodíváme.

Nezbývá než dodat, že se na vás budu těšit u dalšího příspěvku, kde vám možná ukážu nějaké záběry z osvědčené GoPro Hero4ky. Zatím se mějte, SKOL! 🙂

Folgaria – Report ze zasněžených Alp

Právě teď, když píšu tenhle text, sedím v autě a spolu s rodinou jsme na cestě zpět do “jarní” České republiky. Vracíme se z přenádherného místa jménem Folgaria (oblast Trentino), tedy konkrétně Serrada, kde jsme byli po celý týden ubytovaní. Nejdříve jsem plánoval psát reporty každý den na místě, ale nakonec to nějak nevyšlo (obzvláště kvůli tomu, že jsem po celém dni lyžování nebyl příliš aktivní a víceméně jen nahrával fotky, přehrával si natočená videa či jen tak ležel na posteli :D) , tak vám to kompenzuji jedním – snad výstižným a také trochu delším – sumářem. Mimochodem, zde také naleznete celé – mnou focené – fotoalbum z Folgarie. Záběry z kamery budou také, musím je ale nejdřív sestříhat.

Den nultý (sobota) – Na cestě do Trentina

Odjezd z ČR byl o půl sedmé, vstávačka tedy přišla něco po páté ráno, abychom stihli vše naložit do auta. Čekala nás 850km dlouhá cesta, která byla převážně po dálnici, takže víceméně příjemná. První chvíli jsem se v autě chvíli nudil, tak jsem se podíval na film, po pár hodinách už jsem obdivoval nádhery italských alp, které se rozprostíraly v nádherném panoramatu až na místo našeho cíle – Serrady.

Na místo jsme dojeli kolem páté hodiny odpolední a úspěšně jsme tak zdolali posledních 10km jízdy, které byly jen a pouze do kopce. Dorazili jsme téměř na minutu stejně, jako rodina strejdy. Po přivítání jsme se šli ubytovat do rezidence (která byla mimo jiné plná českých návštěvníků). Pokoje byly celkem malé a chybělo i pár věcí, které byly na seznamu výbavy pokojů. To ale mně osobně bylo celkem jedno, vzhledem k tomu, že jsme zde měli jen přespávat a den trávit převážně na svahu. Večer jsme tedy s rodinou strejdy oficiálně zahájili lyžařský pobyt ve Folgarii a čekali na první, lyžařský den.

Den první (neděle) – Vzhůru na svah!

Ráno jsme všichni vstali v osm ráno, převlékli se a vydali se vstříc sedačkové lanovce. Nejdříve jsme však museli vyřídit permice a  poté jsme už nasedli na sedačku a konečně vyjeli nahoru a to s partou těch mladších – já, Víťa (brácha), Honza a Vojta (bratranci). První den nám však počasí zrovna nepřálo – celodenní mlhu střídal déšť a sníh se lepil na lyže. I tak jsme si úspěšně poprvé sjeli po prašanu, kterého bylo více než dost (téměř 2,5m).

Odpoledne se ale stala nehoda – Vojta si při jízdě off-piste (mimo sjezdovku) narazil žebra tak špatně, že poté stačil nepatrný pád a místo další cesty na svah ho čekala cesta do špitálu (naštěstí jen na dva dny). “To nám to pěkně začíná”, pomyslel jsem si. Další dny se však ukázalo, že první den byl opravdu ojedinělý a že další dny budou opravdu stát za to.

Den druhý (pondělí) – Trio na parádním sněhu s parádní viditelností.

Druhý den jsem se podíval z okna a viděli to, co včera – mlhu. Vše se však změnilo s úderem desáté hodiny, kdy se mlha konečně rozestoupila a my (já, brácha a Honza, který měl žebra v pořádku :D) jsme si tak mohli naplno užívat kvalitního sněhu, na kterém už se konečně jezdilo parádně.

Ten den jsme také poprvé natáčeli záběry na hůlce (s mou kamerou AEE MagiCam SD21), což dodalo videu úplně jiné grády, než s kamerou na přilbě. Mimo jiné jsem nafotil několik prvních fotek úžasných výhledů na téměř nekonečné a neuvěřitelně rozlehlé Alpy – to je ten pohled, na který se vždycky těším nejvíce.

Den třetí (úterý) – Duo v hustém sněhu

Skoro to vypadalo, že je nás každý den méně a méně – tomu napovídalo úterý, kdy nás – jen na den – opustil i brácha, který musel být dřív na rezidenci kvůli práci. Vyjel jsem tedy jen já s Honzou.

Celý den hustě sněžilo, což mě zrovna dvakrát nepotěšilo (zejména kvůli viditelnosti, která byla cca 6 metrů), ale zároveň potěšilo – napadlo totiž nových 40cm sněhu a blížili jsme se tedy k třem metrům prašanu, což je pro off-piste naprosto perfektní záležitost! Po pár hodinách jsme lyžování zakončili ve snowparku, kde Honza předvedl několik parádních otoček o 360 stupňů.

Po návratu do Serrady jsem – jako vždy – zkoukl natočené záběry, všichni jsme si již tradičně zahráli poker a těšili se dalšího dne.

Den čtvrtý (středa) – Parádní den na off-piste

Ráno už jsme byli zase tři (já, brácha, Honza) a vzhledem k dalšímu čerstvému prašanu jsme se rozhodli pro pořízení záběrů také mimo sjezdovky, kterým – jako vždy – kraloval Honza, který se se svými twin-tipy opravdu ve sněhu vyřádil. Což o to, já se bavil taky, ale trochu jinak – to můžete vidět na následujícím videu 😀

Večer jsme pak všichni (rodiče i příbuzní) zašli na pizzu do místní Pizzerie, která byla úplně prázdná. Jak bylo ale očekávané, pravá italská pizza opravdu stála za to!

Den pátý (čtvrtek) – Konečně kompletní sestava

Už ve středu se Vojta rozhodl, že s námi další den pojede, což byla jednoznačně parádní zpráva – konečně všichni čtyři.

Ráno jsme tedy neváhali a vyjeli na nejvyšší bod střediska – Costa D’Agra (1850m), kde sice foukalo, ale výhled byl vskutku majestátní. Ten den jsem také měl konečně namazané lyže, takže se mi jelo naprosto úžasně – i přes rovné přejezdy (to je vlastně jediná věc, kterou bych středisku vytkl) mi lyže vůbec nebrzdily. Počasí nám opět přálo – mlha nebyla a krásně svítilo sluníčko. Odpoledne ještě Víťa přivezl do snowparku quadrocoptéru, takže to byla podívaná pro všechny přítomné.

Den šestý (pátek) – Koncem všechno začíná

Ne, tenhle titulek není ve skutečnosti filozofická úvaha 😀 Jedná se o celkem příhodný název písničky, kterou mám právě ve sluchátkách (“Starts with an End”).

Byl před námi poslední den lyžování a tak jsme se rozhodli ho zakončit ve velkém stylu. Kombinovali jsme tedy freeride se všemi sjezdovkami, které sjet šlo a lyžovali až do úplného konce. V údolí jsme vrátili skipasy a rozloučili se s nádhernými Alpami. Ciao!

Den sedmý (sobota) – Odjezd domů, co bude příště?

Dostáváme se do chvílie, kdy celé tohle píšu (ale vy si to přečtete až večer, internet tu není :D) a kdy jsem také u samotného konce.

Jednoznačně jsem si tento zájezd užil a nemůžu říct, že by mě něco vyloženě zklamalo, protože to prostě o Alpách říct nejde a Folgaria toho byla zářivým důkazem. Mimochodem, také bych ještě rád pochválil mladšího bráchu – Tádu, který má parádní lyžařský základ a jak se říká – “Kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti” 🙂

Nyní padá otázka – co bude příště? Co vím jistě, že to nebyl poslední zájezd do Alp a už teď se v rodině bavíme, kam bychom mohli jet příště. Padaly návrhy jako Kitzbuhel (kde jsme byli kdysi), Val Gardena, Val di Fiemme a další. Jedno je však jisté – lyžování je pro mě teprve na samotném začátku 🙂

Zhodnocení střediska – Jak si vede Folgaria?

Klady střediska
+Výtečné sněhové podmínky (téměř 3 metry prašanu)
+Velmi rozlehlé středisko se 74km tras (doba přejezdu z jedné strany na druhou je cca 1.5h)
+Obrovské možnosti freeridu (ignorujte řeči, že tu možnosti offpiste téměř nejsou)
+Absolutně žádné čekací fronty na lanovky (maximálně jsme jednou čekali 30 vteřin a to kvůli pozastavené lanovce, mimo tohoto zádrhelu jdete okamžitě na lanovku)
+Úžasná panoramata vzdálených Alp (a obecně Alpy :))
+Infrastruktura pro nejmenší lyžaře (přibližovací pásy, uzpůsobené lanovky apod.)

Zápory střediska
-Přejezdy mezi lanovkamy vám budou občas připadat, že jsou spíše do kopce, než zkopce

Jak můžete vidět, zápor je jen jeden a ještě k tomu sporný (záleží na několika faktorech – sněhu, navoskování lyží apod.). Celkově je to parádní středisko pro začátečníky a pokročilé lyžaře a není důvod, proč se mu vyhýbat. 🙂

Cestou zpět jsme také míjeli Andalo – středisko, které jsme navštívili v roce 2010 🙂