Proč lyžujeme?

Nedávno jsem narazil na parádní video od redaktorů z portálu OnTheSnow, ve kterém se reportéři ptají lyžařů na sjezdovce, proč lyžují. Video je opravdu pěkné a se spousty názorů se velmi ztotožňuji 🙂 Pokud tedy umíte alespoň trochu anglicky, určitě se na něj mrkněte 🙂

Zima u nás skončila dříve, než začala

Včera nám začal březen a s ním se i začaly velmi krátit naděje na lepší počasí, konkrétně na čerstvý prašan. Dalo by se říct, že česká střediska “melou z posledního” a jediná možnost, jak si hory a spoustu prašanu užít je jet do Alp, čehož také spousta čechů (včetně mě, viz. předchozí report z Folgarie) využívá. Proč taky ne, ceny jsou v Alpách v dnešní době mnohdy stejné, jako v ČR a ještě k tomu dostanete dostanete parádní komfort a zasněžené svahy. Já sám ještě dlouho budu vzpomínat na Folgarii, kde se stále nachází 2 metry sněhu a to je prostě něco, co v Čechách nepamatuji.

Nejdříve začneme dvěmi středisky, kde je lyžovačka ještě relativně dobrá (nikoliv skvělá či parádní, protože takové středisko už v ČR minimálně letošní zimu už téměř nenajdete): Na Pradědu (jako vždy) najdete snad nejlepší aktuální podmínky – lyžuje se na čtyřech kilometrech sjezdovek a na 80cm zmrzlého sněhu. Jako další středisko, kde se ještě lyžovat dá, bych nominoval Kouty nad Desnou (ano, je to to středisko, kde jsem před pár týdny kritizoval vypínání webkamer :D), kde se nachází 60cm technického sněhu a můžete jezdit na všech sjezdovkách.

Nyní se podíváme na ta horší střediska, co se aktuálním počasím týče. Abych vám ale nekazil chuť, zaměřím se pouze na jedno. Rád bych vám tedy pověděl o jednom místě, kde je lyžování opravdu tragické, až jsem se divil, že je středisko stále otevřené. Mluvím o středisku Kraličák, tedy středisko na Kralickém Sněžníku – následující fotografie mluví za sebe (zdroj: snow.cz). A ještě třešnička na dortu: Za tuto “lyžovačku na blátě” zaplatíte neuvěřitelných 440kč.

Věřte tomu, nebo ne – tady se stále lyžuje a ještě k tomu za neuvěřitelných 440kč na den.

Abych vám ale aspoň trochu zlepšil náladu, můžete se podívat ještě na následující fotografie z Itálie, konkrétně ze střediska Arabba – Marmolada, kde se momentálně nachází přes 4 metry sněhu a to už je opravdu luxusní lyžovačka! Pokud tedy chcete ještě pár dní lyžovat, vyjeďte do Alp, kde zima ještě zdaleka nekončí 🙂

Folgaria – Report ze zasněžených Alp

Právě teď, když píšu tenhle text, sedím v autě a spolu s rodinou jsme na cestě zpět do “jarní” České republiky. Vracíme se z přenádherného místa jménem Folgaria (oblast Trentino), tedy konkrétně Serrada, kde jsme byli po celý týden ubytovaní. Nejdříve jsem plánoval psát reporty každý den na místě, ale nakonec to nějak nevyšlo (obzvláště kvůli tomu, že jsem po celém dni lyžování nebyl příliš aktivní a víceméně jen nahrával fotky, přehrával si natočená videa či jen tak ležel na posteli :D) , tak vám to kompenzuji jedním – snad výstižným a také trochu delším – sumářem. Mimochodem, zde také naleznete celé – mnou focené – fotoalbum z Folgarie. Záběry z kamery budou také, musím je ale nejdřív sestříhat.

Den nultý (sobota) – Na cestě do Trentina

Odjezd z ČR byl o půl sedmé, vstávačka tedy přišla něco po páté ráno, abychom stihli vše naložit do auta. Čekala nás 850km dlouhá cesta, která byla převážně po dálnici, takže víceméně příjemná. První chvíli jsem se v autě chvíli nudil, tak jsem se podíval na film, po pár hodinách už jsem obdivoval nádhery italských alp, které se rozprostíraly v nádherném panoramatu až na místo našeho cíle – Serrady.

Na místo jsme dojeli kolem páté hodiny odpolední a úspěšně jsme tak zdolali posledních 10km jízdy, které byly jen a pouze do kopce. Dorazili jsme téměř na minutu stejně, jako rodina strejdy. Po přivítání jsme se šli ubytovat do rezidence (která byla mimo jiné plná českých návštěvníků). Pokoje byly celkem malé a chybělo i pár věcí, které byly na seznamu výbavy pokojů. To ale mně osobně bylo celkem jedno, vzhledem k tomu, že jsme zde měli jen přespávat a den trávit převážně na svahu. Večer jsme tedy s rodinou strejdy oficiálně zahájili lyžařský pobyt ve Folgarii a čekali na první, lyžařský den.

Den první (neděle) – Vzhůru na svah!

Ráno jsme všichni vstali v osm ráno, převlékli se a vydali se vstříc sedačkové lanovce. Nejdříve jsme však museli vyřídit permice a  poté jsme už nasedli na sedačku a konečně vyjeli nahoru a to s partou těch mladších – já, Víťa (brácha), Honza a Vojta (bratranci). První den nám však počasí zrovna nepřálo – celodenní mlhu střídal déšť a sníh se lepil na lyže. I tak jsme si úspěšně poprvé sjeli po prašanu, kterého bylo více než dost (téměř 2,5m).

Odpoledne se ale stala nehoda – Vojta si při jízdě off-piste (mimo sjezdovku) narazil žebra tak špatně, že poté stačil nepatrný pád a místo další cesty na svah ho čekala cesta do špitálu (naštěstí jen na dva dny). “To nám to pěkně začíná”, pomyslel jsem si. Další dny se však ukázalo, že první den byl opravdu ojedinělý a že další dny budou opravdu stát za to.

Den druhý (pondělí) – Trio na parádním sněhu s parádní viditelností.

Druhý den jsem se podíval z okna a viděli to, co včera – mlhu. Vše se však změnilo s úderem desáté hodiny, kdy se mlha konečně rozestoupila a my (já, brácha a Honza, který měl žebra v pořádku :D) jsme si tak mohli naplno užívat kvalitního sněhu, na kterém už se konečně jezdilo parádně.

Ten den jsme také poprvé natáčeli záběry na hůlce (s mou kamerou AEE MagiCam SD21), což dodalo videu úplně jiné grády, než s kamerou na přilbě. Mimo jiné jsem nafotil několik prvních fotek úžasných výhledů na téměř nekonečné a neuvěřitelně rozlehlé Alpy – to je ten pohled, na který se vždycky těším nejvíce.

Den třetí (úterý) – Duo v hustém sněhu

Skoro to vypadalo, že je nás každý den méně a méně – tomu napovídalo úterý, kdy nás – jen na den – opustil i brácha, který musel být dřív na rezidenci kvůli práci. Vyjel jsem tedy jen já s Honzou.

Celý den hustě sněžilo, což mě zrovna dvakrát nepotěšilo (zejména kvůli viditelnosti, která byla cca 6 metrů), ale zároveň potěšilo – napadlo totiž nových 40cm sněhu a blížili jsme se tedy k třem metrům prašanu, což je pro off-piste naprosto perfektní záležitost! Po pár hodinách jsme lyžování zakončili ve snowparku, kde Honza předvedl několik parádních otoček o 360 stupňů.

Po návratu do Serrady jsem – jako vždy – zkoukl natočené záběry, všichni jsme si již tradičně zahráli poker a těšili se dalšího dne.

Den čtvrtý (středa) – Parádní den na off-piste

Ráno už jsme byli zase tři (já, brácha, Honza) a vzhledem k dalšímu čerstvému prašanu jsme se rozhodli pro pořízení záběrů také mimo sjezdovky, kterým – jako vždy – kraloval Honza, který se se svými twin-tipy opravdu ve sněhu vyřádil. Což o to, já se bavil taky, ale trochu jinak – to můžete vidět na následujícím videu 😀

Večer jsme pak všichni (rodiče i příbuzní) zašli na pizzu do místní Pizzerie, která byla úplně prázdná. Jak bylo ale očekávané, pravá italská pizza opravdu stála za to!

Den pátý (čtvrtek) – Konečně kompletní sestava

Už ve středu se Vojta rozhodl, že s námi další den pojede, což byla jednoznačně parádní zpráva – konečně všichni čtyři.

Ráno jsme tedy neváhali a vyjeli na nejvyšší bod střediska – Costa D’Agra (1850m), kde sice foukalo, ale výhled byl vskutku majestátní. Ten den jsem také měl konečně namazané lyže, takže se mi jelo naprosto úžasně – i přes rovné přejezdy (to je vlastně jediná věc, kterou bych středisku vytkl) mi lyže vůbec nebrzdily. Počasí nám opět přálo – mlha nebyla a krásně svítilo sluníčko. Odpoledne ještě Víťa přivezl do snowparku quadrocoptéru, takže to byla podívaná pro všechny přítomné.

Den šestý (pátek) – Koncem všechno začíná

Ne, tenhle titulek není ve skutečnosti filozofická úvaha 😀 Jedná se o celkem příhodný název písničky, kterou mám právě ve sluchátkách (“Starts with an End”).

Byl před námi poslední den lyžování a tak jsme se rozhodli ho zakončit ve velkém stylu. Kombinovali jsme tedy freeride se všemi sjezdovkami, které sjet šlo a lyžovali až do úplného konce. V údolí jsme vrátili skipasy a rozloučili se s nádhernými Alpami. Ciao!

Den sedmý (sobota) – Odjezd domů, co bude příště?

Dostáváme se do chvílie, kdy celé tohle píšu (ale vy si to přečtete až večer, internet tu není :D) a kdy jsem také u samotného konce.

Jednoznačně jsem si tento zájezd užil a nemůžu říct, že by mě něco vyloženě zklamalo, protože to prostě o Alpách říct nejde a Folgaria toho byla zářivým důkazem. Mimochodem, také bych ještě rád pochválil mladšího bráchu – Tádu, který má parádní lyžařský základ a jak se říká – “Kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti” 🙂

Nyní padá otázka – co bude příště? Co vím jistě, že to nebyl poslední zájezd do Alp a už teď se v rodině bavíme, kam bychom mohli jet příště. Padaly návrhy jako Kitzbuhel (kde jsme byli kdysi), Val Gardena, Val di Fiemme a další. Jedno je však jisté – lyžování je pro mě teprve na samotném začátku 🙂

Zhodnocení střediska – Jak si vede Folgaria?

Klady střediska
+Výtečné sněhové podmínky (téměř 3 metry prašanu)
+Velmi rozlehlé středisko se 74km tras (doba přejezdu z jedné strany na druhou je cca 1.5h)
+Obrovské možnosti freeridu (ignorujte řeči, že tu možnosti offpiste téměř nejsou)
+Absolutně žádné čekací fronty na lanovky (maximálně jsme jednou čekali 30 vteřin a to kvůli pozastavené lanovce, mimo tohoto zádrhelu jdete okamžitě na lanovku)
+Úžasná panoramata vzdálených Alp (a obecně Alpy :))
+Infrastruktura pro nejmenší lyžaře (přibližovací pásy, uzpůsobené lanovky apod.)

Zápory střediska
-Přejezdy mezi lanovkami vám budou občas připadat, že jsou spíše do kopce, než z kopce

Jak můžete vidět, zápor je jen jeden a ještě k tomu sporný (záleží na několika faktorech – sněhu, navoskování lyží apod.). Celkově je to parádní středisko pro začátečníky a pokročilé lyžaře a není důvod, proč se mu vyhýbat. 🙂

Cestou zpět jsme také míjeli Andalo – středisko, které jsme navštívili v roce 2010 🙂

Alpy volají – Na co se těším ve Folgarii?

Všechno už je víceméně připraveno na náš (s naší rodinou a rodinou strejdy) odjezd do Alp, konkrétně do residence v malé italské vesničce Serrada, která se nachází u skiareálu Folgaria, o kterém už jsem se několikrát zmiňoval. Za posledních pár týdnů jsem si o Folgarii nastudoval snad vše, co jde (od příjezdových tras až po samotné lyžování ve středisku) a tak mi tedy nezbývá, než konečně začít balit, protože onen den odjezdu – 8.2.2014 – se už nezadržitelně blíží.

Jak už jsem psal, dlouho jsem si zjišťoval detaily o středisku a rád bych vám řekl, na co konkrétně se v tomto areálu těším a také nějaké menší info o tomto místě. Začneme tím nejzákladnějším a to je samozřejmě poloha střediska. Areál se nachází na kraji Dolomit a to v nepříliš vysoké části: Nejvyšší vrchol Folgarie je Costa D’Agre, která měří 1850m a proto jsem byl poprvé celkem skeptický, co se sněhové pokrývky týče. Veškeré mé obavy ale rozptýlilo zjištění, že na místě každý den sněží a momentálně se tam nachází 250cm nádherného prašanu (tím se, mimochodem, řadí momentálně mezi 5 nejzasněženějších míst Dolomit!) a nejlepší na tom je, že dle počasí sněžení nemá ustávat minimálně další dva týdny. Vlastní obrázek si můžete udělat i vy třeba tady (mimochodem – na této stránce najdete i mapu střediska), nebo na FB stránce střediska.

Samotné středisko je sice – jak se můžete dočíst – situované spíše pro mladší lyžaře, ale vzhledem k poměru s horami u nás v ČR si to – předpokládám – i tak užiju 🙂 Další věc, na kterou se těším, jsou samozřejmě Alpy jako takové. Vzhledem k tomu, že jsme – bohužel – minulý rok Alpy vynechali, tak se na ně těším ještě víc. Už jen ta myšlenka dívat se na krásná panoramata z vrcholu hory je k nezaplacení 🙂 V neposlední řadě také musím zmínit, že je to poprvé, co jedeme na 6 dnů lyžování – ani o den méně, takže to skutečně bude stát za to!

Víc věcí zatím prozrazovat nebudu a počkám si až na první den v residenci, kdy vás prostřednictvím tohoto blogu informuji o tom, jaké to tam opravdu je 🙂 Zatím se s vámi loučím a ciao v Itálii!

5.2.2014 – Sněhu je ve Folgarii opravdu na rozdávání 🙂

Vzpomínky na Alpy #2: Silvestr v Passo Tonale

Blížil se konec roku 2007 a naše rodina začala diskutovat o lyžařském zájezdu do Alp a to rovnou ve velkém stylu – na Silvestra. Spolu s námi měla ještě jet rodina známých z Prahy, takže jsme hledali místo, které by se líbilo všem a kde by byla lyžovačka ideální. Oko padlo na velmi známé středisko Passo Tonale, které je známé především svou “nekonečnou” zásobou sněhu (mimochodem, nyní jsou tam přes čtyři metry sněhu!). Vše se tedy zařídilo a vyjeli jsme.

Po příjezdu na místo (no, spíše už při jízdě tam :D) jsme zjistili jednu vtipnou věc – mladšímu bráchovi (kterému byl v té době rok a půl) jsme zapomněli vzít boty. Ne lyžařské (ty jsme měli! :)), ale klasické boty. Jakmile jsme tedy zaparkovali u hotelu, vydali jsme se vstříc obchodu s obuví a úspěšně je sehnali. 😀 Poté jsme se šli ubytovat do hotelu (který se nacházel pouhých 50m od sjezdovky a lanovky) a čekali na další den, konkrétně na první lyžařský den našeho zájezdu. Mimochodem, sjezdovky a lanovky je jedna věc, kterou bych tomuto středisku vytkl: Spousta jich je totiž pouze na jedné stěně (viz. skimapa níže) a variabilita tedy není příliš velká. To ale kompenzuje areál Ponte di Legno, na který je tento skiareál napojený.

Ráno jsme vyřešili skipasy a vydali se vstříc horských masivům ve výšce dvou až tří kilometrů. Pamatuji si, že jsem byl naprosto uchvácený kvalitou sněhu, který byl jen a pouze přírodní a parádně upravený a to kompletně bez technického sněhu (ten jakoby zde ani neexistoval). Byl to tedy krásný, jemný prašan, který každý lyžař k životu potřebuje. 🙂

Další den (ano, Silvestr) jsme opět lyžovali (kdo by to byl řekl, že? :D) a když jsme se s bráchou (starším) z lyžování vraceli zpátky na hotel, stala se další vtipná věc: Rodiče už byli v hotelu, ale vchodové dveře byli zamčené a my je neměli jak upozornit na to, že potřebujeme klíče. 😀 Brácha se tedy rozhodl, že je upozorní vhozením své rukavice do okna jejich pokoje. Rukavici hodil úspešně… do jiného okna 😀 Nakonec jsme se však dostali dovnitř (nicméně si už nepamatuji jak :D) a připravili se na silvestrovský večer.

Silvestr jsme strávili převážně v hotelové restauraci, poté jsme šli ven a zakončili tak náš lyžařský zájezd. Hodnotit toto středisko je pro mě celkem těžké a to hlavně kvůli tomu, že si pamatuji víceméně jen útržky 😀 Rozhodně bych ho ale doporučil kvůli sněhové nadílce, takže pro milovníky prašanu je Passo Tonale povinnost 🙂

Středisko Passo Tonale je spojené se střediskem Ponte di Legno (vpravo).

Vzpomínky na Alpy #1: Zell Am See / Kaprun

Dnes jsem si tak procházel jednotlivá lyžařská střediska, až jsem narazil na vyhlášené středisko Zell Am See, kde jsem byl téměř před třemi lety. V tu chvíli jsem začal vzpomínat, jaké to tam bylo a napadlo mě, že bych se s vámi mohl o tyto vzpomínky podělit. Tím také startuji nový “občasník”, ve kterém budu vzpomínat na mnou navštívená alpská střediska.

Vše začalo na konci roku 2010, kdy jsme se domlouvali spolu s rodinou mého strejdy na dalším (jezdili jsme téměř každý rok) zájezdu do zasněžených Alp. Po dlouhém dvoutýdenním každodenním řešení cestovky, střediska a státu jsme dospěli v jedno známé, rakouské místečko s bydlením přímo u jezera – Zell Am See, kde jsme měli strávit čisté tři dny lyžováním.

V sobotu před odjezdem jsem začal balit. Jako vždy jsem nejdříve zabalil lyžařské vybavení a až pak klasické potřeby, jako například notebook na večerní filmy a podobně. Jakmile jsem zabalil, šel jsem spát a těšil se na odjezd další den, v neděli – 13.2.2011 (datum jsem zjistil z bráchových fotek :D). Odjezd byl – jako vždy – brzo ráno, tzn. povinnost sedět v autě byla už v sedm hodin, ale to určitě spousta lidí, co jezdí na hory, zná. Naložili jsme věci, nasedli do auta, já si nasadil sluchátka a vydali jsme se na sedm a půl hodiny dlouhou cestu, jejíž cílem byly rakouské Alpy.
Zastávka byla jediná a to na hranicích ČR, kde jsme se na jedné benzínce sešli s rodinou strejdy, vyřešili nejrychlejší cestu a jelo se dál.

Příjezd na místo (jednalo se o apartmány Grinzing) byl okolo čtvrté odpoledne a tak jsme jen došli na pokoj, vytáhli set na Poker a společně se dali do hry. Poté jsme ještě zašli na obhlídku jezera a to bylo pro “příjezdový den” všechno. Další den to všechno vypuklo.

Další den jsme vstali v sedm hodin ráno, jen abychom byli co nejdříve na hoře Schmittenhöhe. Přijeli jsme tedy na začátek střediska – které bylo vzdáleno cca 1,5km od apartmánu – vyřešili skipasy, nasadili lyže a kabinkou se vydali vstříc zasněženým svahům. Po výstupu z kabinky jsme se nadechli mírně řídčího vzduchu, podívali se do mapy a začali jsme vytvářet čerstvé stopy na sjezdovce. To, co jsem ten den zažil, byla jednoduše řečeno euforie, kterou jsem dlouho nezažil. Bylo to něco, co prostě na českých horách nenajdete.

Pamatuju si, že se vždycky lyžovalo až do úplného konce. Podle článků, které znám, vím, že se to nedoporučuje a ani nemá, ale dobrovolně zanechat lyžování na takovýchto svazích? Ne, díky 😀 První dva dny jsme tedy projezdili Schmittenhöhe skrz naskrz a poslední den jsme se dali na Kaprun – ledovec, který je vzdálený necelé 4km od apartmánu. Sedli jsme do kabinky a to byla vlastně první věc, která mě na Kaprunu upoutala – kabinka jela totiž nahoru neuvěřitelných 8 minut (ano, je to hodně :D) a to kvůli tomu, že jsme se museli dostat z necelých 1000m až do výšky tří kilometrů.

Po příjezdu nahoru jsme si sjeli jednodušší, čevenou trasu a následně jsme se vydali na freeride sjezdovku, kde se před námi otevřel přenádherný prostor plný prašanu (viz. následující fotka a ano, to jsou moje lyže :D). Po příjezdu dolů nám s bráchou bylo rodiči řečeno, že jsme blázni, když jezdíme na neoznačených sjezdovkách. Podotýkám ovšem, že označená byla 😀 Každopádně jsem to ani moc neřešil, protože to stálo za to!

100_0236

“Otevřel se před námi přenádherný prostor plný prašanu.”

Tímto dnem jsme se však museli s rakouskými alpami rozloučit a další den nás čekala cesta domů. Cestou zpět jsem nejdřív probíral na notebooku mnou nafocené fotky (vše foceno mobilem, zapoměl jsem si vzít kompakt :D) a následně si pustil mé oblíbené Star Wars. Kolem nás ubíhala krajina přenádherných a obrovských hor, pod kterými jsem si připadal opravdu malý. Usmál jsem se a řekl jsem si pro sebe: “Kvůli tomuhle stojí za to žít.” 🙂

Kouty nad Desnou – pozor na lyže!

Dnes jsem zavětřil na mou oblíbenou českou stránku o lyžování – snow.cz (od které mimo jiné odebírám i jejich časopis, který doporučuji!) a dal se do čtení aktuálních reportů z českých středisek. Zaujalo mě jedno známé, pětihvězdičkové středisko – Kouty nad Desnou. Kouty jsou známé především svou nově prodlouženou modrou sjezdovkou, která měří 3 kilometry a jedná se tedy o nejdelší českou sjezdovku. Mimo to také jako první středisko v ČR nabízí šestisedačkovou lanovku, takže o komfort není nouze.

To vše zní parádně, říkáte si? Ono by to také parádní pravděpodobně bylo, nebýt aktuálního nedostatku sněhu (jak jsem vás informoval v předchozí aktualitě) – v Koutech je to totiž více než špatné. Jezdí se na jedné jediné sjezdovce, jejíž dojezd je naprosto v dezolátním stavu. To ovšem řeší vedení areálu ubohým vypínáním webkamer dole u lanovky, kde je nedostatek sněhu opravdu nejhorší. Pokud tedy plánujete výlet do Koutů, počkejte si na opravdový sníh a nehleďte na webkamery, které vám neukáží to hlavní, co já právě teď ukazuji vám – dnešní fotografie ze zmiňovaného “osudného” dojezdu. Takto totiž riskujete nejen své zdraví, ale i skluznice vašich lyží či snowboardů.

Takto vypadá dojezd v Koutech, který na webkameře neuvidíte.

Takto vypadá dojezd v Koutech, který na webkameře neuvidíte.

Dojezd s kličkováním mezi trávou a blátem? To jsou Kouty bez sněhu.

Dojezd s kličkováním mezi trávou a blátem? To jsou Kouty bez sněhu.

Ledový dojezd spolu s kameny vaší skluznici dobře neudělá.

Ledový dojezd spolu s kameny vaší skluznici dobře neudělá.

Moje lyžařská výbava

Některé z vás toto téma může zajímat a některé zase ne – těm se předem omlouvám 😀 Říkal jsem si, že bych vám mohl dát vědět, co používám na lyžích za vybavení. Vypíšu zde jen to, co je dle mého důležité a více se zaměřím na hlavní lyžařské vybavení.

Kamera: AEE MagiCam SD21 – Perfektní kamera, která je rovnocenným soupeřem pro známou kameru GoPro Hero3 Black Edition. Dle mého názoru má ovšem MagiCam živější barvy a lepší stabilizaci obrazu, což jednoznačně přidává na atraktivitě kamery.
Helma: Giro SST – Sice už je na ní pár škrábanců, ale pořád perfektně drží 🙂 V nejbližší době ale budu pravděpodobně přilbu měnit – momentálně mám v hledáčku K2 Rant, která se mi jeví jako parádní poměr ceny/kvality.
Brýle: 3F Vision Avalanche – Naprosto úžasné zimní brýle, téměř se nezamlžují, perfektní viditelnost i za velmi husté mlhy. V nejbližší době je neplánuji měnit.
Bunda: AlpinePro Winter 2013 Edition – výborná, česká zimní bunda 🙂 Změnu rozhodně naplánovanou nemám, vzhledem k tomu, že je koupená v zimě 2013 (jak už název napovídá 😀 ) a jsem s ní naprosto spokojený 🙂
Rukavice: Scott Youth Gripper Ski Gloves – Absolutní paráda, jsou nepromokavé a udrží skvěle ruce v teple za každé situace. Jednoznačně doporučuju, pokud plánujete nové, kvalitní rukavice 🙂
Lyže: Rossignol X-Fight 3 Tomberstone – Na těchto lyžích si užívám zimy už téměř šest let a pořád si nemám na co stěžovat. Spolu s čerstvým navoskováním a nabroušením hran jsou to parádní all-mountain lyže 🙂 Do budoucna možná hodlám zaměnit za některé lyže K2, nebo ARMADA kvůli širšímu vykrojení (resp. kvůli lepší ovladatelnosti v hlubokém sněhu).

Nepovedená jízda – Deštné v orl. horách

Ke konci roku 2013 jsem se jel s bráchou podívat do známého skiareálu Deštné v orlických horách a to konečně s lyžemi, které byly po dlouhé době navoskované. Jak dopadl jeden ze sjezdů na mokrém, zmrzlém sněhu se můžete podívat na následujícím videu (natáčeno pomocí AEE MagiCam SD21, mimochodem, omlouvám se za špatný pozorovací úhel, nevšiml jsem si toho 😀 ). První slova bráchy po pádu byla: “Doufám, že jsi to natáčel!” 😀